Rakovina. Diagnóza, která k vám přiletí jako blesk z čistého nebe a převrátí vám život vzhůru nohama. Nic už pak není takové jako dřív.
Dnes už Veronika Pluhařová (47) mluví o své nemoci klidně a s nadhledem, ale vždycky to tak prý nebylo. Paní Veronika učí na chrudimské škole a jednoho dne, když seděla v práci u počítače a měla pocit, že ji něco tlačí na levém prsu, ji zaplavila vlna paniky. V jednu chvíli pracovala, starala se o rodinu a žila normální život, pak si nahmatala bulku a celý život se změnil. Svěřila se nám, jak nemoc prožívala.
Bulka? To nic nebude...
Veronika pravidelně chodila na mamograf a na ultrazvuk. Naposledy byla v zimě a bulku si nahmatala v květnu. Byla přesvědčená o tom, že o nic vážného nejde. Přesto se samozřejmě znovu objednala na vyšetření. „Na mamografu nebyly výsledky úplně jasné, ale biopsie, vyšetření z tkání, už ukázala, že je to špatné,“ popisuje Veronika chvíle, které jí změnily život. „Šla jsem na operaci, paní doktorka v Pardubicích odstranila bulku tak, že vlastně není nic poznat. A pak začala chemoterapie a ozařování.“ Veronika zůstala na neschopence a dodnes mluví s velkou láskou a vděkem o tom, jak moc jí pomohla podpora rodiny, blízkých a přístup lékařů. Paní doktorky z chirurgie, onkologů z pardubického Multiscanu i všech ostatních.
Proč zrovna já?
Svou nemoc snášela mnohem hůř psychicky než fyzicky. „Ze začátku jsem to vůbec nenesla dobře. Samozřejmě jsem se strašně bála, co mě čeká. Bude to bolet? Jak budu vypadat? Paradoxně mě úplně nejvíc zasáhla ztráta vlasů po chemoterapii. Mám ale skvělou kadeřnici. Poslala mě do Prahy pro paruku. To, že na první pohled není poznat, že nemám vlasy, bylo taky uklidňující.“
Co je nejtěžší?
Podle Veroniky hlavně strach ze smrti. Jednou větou. „Mám osmnáctiletou dceru, taky se o ni bojím a budu jí připomínat, že se to může stát každému. Obzvlášť když to máme v rodině…“ Každopádně přes všechny peripetie, přes bolesti, obavy, deprese – musíte věřit, bojovat a doufat. To je alespoň Veroničino motto. Rodina byla velkou oporou, všichni věřili v dobrý konec a pomáhali, jak jen to šlo. I v práci se paní Veronika setkala s neuvěřitelnou pomocí. Dnes už je zase mezi svými žáky a šťastná.
3 otázky pro odborníka
MUDr. Vít Ulrych, Onkologické a radiologické centrum Multiscan Pardubice
1. Jak nejčastěji pacientky přijímají informaci, že trpí zhoubnou chorobou?
Šok je první reakce na zlou zprávu při oznámení diagnózy. Je to velmi vypjatý stav plný negativních emocí. Trvá sice jen několik hodin, pak odeznívá, ale černé myšlenky přetrvávají. Proto je velmi důležitá psychologická podpora od rodiny a přátel.
2. Můžete nám říct, jak probíhala léčba paní Veroniky a jak ji snášela?
Paní Veronika si vybrala smůlu hned v počátku, kdy prožila během operace alergickou reakci s anafylaktickým šokem, který naštěstí kolegové z chirurgické kliniky a anesteziologie skvěle zvládli. Chemoterapii tolerovala vcelku dobře, ač s nevolností, kvůli ní i s mírným úbytkem na váze, lehkými bolestmi kloubů a bohužel i se ztrátou vlasů, s kterou ale dopředu počítala a zajistila si paruku, která odpovídala jejím představám. Následně prodělala ozáření. Paní Veronika je zvládla bez jakýchkoliv komplikací, skončila na jaře a po prázdninách se již vrátila ke svým žákům.
3. Setkáváte se často s tím, že se takhle, poměrně rychle, vážně nemocná pacientka vrátí do života?
Ano. Od mého nástupu na onkologii před více než dvaceti lety se situace změnila. Dříve pacientky i z blízkého okolí léčbu absolvovaly za hospitalizace, a nyní naopak i z poměrně velké dálky pacientky dojíždějí na léčbu ambulantně a často během léčby chodí i do práce.
Fakta o karconimu prsu
*V ČR je každý rok nově diagnostikováno přibližně 7 000 žen s tímto onemocněním a asi 1 900 žen na něj zemře.
*Ve velké míře postihuje pacientky v produktivním věku.
*Typický věk české pacientky s karcinomem prsu se sice pohybuje mezi 60–69 let, ale téměř 36 % všech nemocných je mladších než 60 let.
*V populaci se vyskytují pacientky se zárodečnou mutací genů BRCA 1 a 2, která je spojena s vysokým rizikem vzniku karcinomu prsu.
Zdroj: Blesk pro ženy, č. 41, 7. 10. 2019
