Proč jste si vybral právě Dobrého anděla?
Měl jsem štěstí, že jsem prakticky žádné vlastní finance na léčbu a věci kolem nepotřeboval, vše hradila pojišťovna. Zároveň vím, že je bohužel mnoho lidí, kteří mají náročnější průběh nemoci a potřebují nadstandardní péči a podobně. Jako tátovi tří holčiček mi trhá srdce, když vidím nemocné děti. Proto jsem se rozhodl přispět právě na ně. Beru to tak, že takhle alespoň trochu něco vracím po mém vyléčení.
Začněme ale od začátku vaší cesty s onkologickým onemocněním. Jak jste přišel na to, že je něco špatně, že by bylo dobré vyhledat lékaře?
Cítil jsem lehkou bolest v postiženém místě, ale říkal jsem si, že to určitě nic není. Po pár dnech, kdy to neodeznívalo, jsem vyrazil k lékaři. Čekal jsem, že mi předepíše antibiotika a klidový režim, nebo tak něco. Místo toho přišla rána.
Můžete popsat, co se vám honilo hlavou jako první?
Bez přikrášlování – první myšlenky jsou na smrt. Tenkrát jsem o rakovině moc nevěděl, netušil jsem, že jsou tak velké rozdíly mezi jednotlivými variantami. A že já měl štěstí v neštěstí na typ, který se dá snadno léčit.
Častokrát je prý nejtěžší to oznámit blízkým. Jak reagovala vaše rodina?
Všichni se snažili mi být oporou. Určitě to i pro ně bylo těžké, v mnoha ohledech těžší než pro mě. Děti máme ještě malé, takže ty jsme detaily nemoci nezatěžovali.
Co zahrnovala vaše léčba a jak jste ji zvládal?
Nejprve jsem podstoupil chirurgický zákrok, kdy mi byl odstraněn postižený orgán. Rekonvalescence v nemocnici trvala pár dní a pak jsem měl mít několik týdnů klidový režim. Nic hrozného. Následně jsem absolvoval jeden cyklus chemoterapie. To už bylo náročnější. Naštěstí ten cyklus byl jen jeden, spousta lidí jich má několik a zvládají to, takže jsem si nechtěl moc stěžovat.
To bylo poměrně rychlé. Jak dlouho to celé trvalo?
Od diagnózy do ukončení léčby to byly 3-4 měsíce. Teď se cítím skvěle, měl bych snad být úplně vyléčený.
Léčil jste se v našem onkologickém centru. Jak to během těch pár měsíců probíhalo?
Vše bylo naprosto v pořádku. Vždy o mě bylo dobře postaráno. Hlavně bych chtěl zmínit pana doktora Ulrycha, ke kterému chodím i teď na kontroly a jeho péče je skvělá.
Dá se vůbec v pár větách říct, co pro vás bylo v době nemoci úplně nejtěžší?
Psychicky náročné byly hlavně první dva dny, než jsem se s tím nějak popasoval. Člověk si uvědomí, že bez ohledu na to, jak velkou podporu kolem sebe máte, na konci dne jste stejně sám. U vás v hlavě vás nikdo neutěší, ani vám nepodá ruku. Stokrát to můžete s někým probírat, ale nakonec se se svými myšlenkami musíte popasovat sami, a to může být hodně náročné. V dalších dnech a týdnech pak byla nepříjemná nejistota při čekání na výsledky všech vyšetření. To, že nevíte, co přesně vám je a jaká bude léčba a jestli vůbec zabere.
Podpora rodiny je ale v době léčby jistě velmi důležitá.
Samozřejmě. Na tu jsem se mohl obrátit vždy. Hrozně mile mě ale překvapilo širší okolí. Spousta lidí mi volala a psala a ptala se, jak se mi daří, jestli nepotřebuji s něčím pomoct a tak. Dokonce i přátelé, které jsem dlouho neviděl. Nebylo to nakonec naštěstí potřeba, ale i tak mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii.
Co dalšího vás drželo nad vodou?
Hned na začátku, ještě než jsem znal detaily diagnózy, jsem se zařekl, že se vyléčím kvůli svým dětem a manželce. Nechtěl jsem svoje dcery nechat vyrůstat bez otce. Chci je jednou vidět maturovat, vést k oltáři, být jim oporou v životě. To byla velká motivace.
Vyléčení pacienti často říkají, že jim rakovina úplně změnila priority. Týká se to i vás, žijete teď jinak?
Nejhmatatelnější změna je v životním stylu. Ne že bych předtím žil nějak zhýrale, ale určitě to mohlo být lepší. Došlo mi, že zdraví budu muset jít naproti více než většina lidí. Zhubl jsem asi 20 kilo a cítím se výrazně lépe. Celá rodina teď ještě více řešíme, co jíme a všechny věci kolem. Zaměřili jsme se i na detaily, jako třeba v jakém nádobí vaříme, z jakého materiálu je oblečení, které nosíme, a podobně. S manželkou z toho máme tak trochu sport. A samozřejmě nelze opomenout celkovou změnu v přístupu k životu. Rozhoupal jsem se do věcí, které jsem dlouhou dobu odkládal. Došlo mi, že často nemá smysl na nic čekat. Nikdo totiž nevíme, jak dlouho tu na světě budeme.
