Multiscan se zabývá poskytováním zdravotnických služeb v oblasti diagnostiky a léčby onkologicky nemocných pacientů. Jak jste se stal jeho zaměstnancem?
Dříve jsem pracoval v divadle jako kulisák a výtvarník, pak jsem měl těžký úraz nohy a práci jsem musel změnit. Do Multiscanu jsem se dostal jako grafik. A protože mě vždycky bavilo řízení, začal jsem časem také rozvážet plazmu, speciální léky anebo onkologicky nemocné pacienty na ozařování a chemoterapie.
A kdy vás napadlo, že začnete závodně řídit auto i po pracovní době?
Začalo to vlastně náhodou. Před třemi lety jsme se s kamarády přihlásili na Gumbalkan, kde jsem se setkal s podobně „postiženými“ lidmi. Řekli mi o amatérských závodech v autech, které také pořádají.
Tak popořadě, co je to Gumbalkan?
To je vlastně cesta po Balkánu, kde jedinou podmínkou účasti je podomácku upravené auto do terénu v ceně maximálně do 25 tisíc. Nedá se říct, že by to byl závod. Je to spíše taková orientační rallye. Vyhrává každý, kdo dojede z České republiky do cíle, který je v Rumunsku. My jsme dojeli pokaždé. Jednou jsme se ale už nezvládli vrátit zpátky domů do Česka. Záhy po překonání cílové pásky jsme zadřeli motor a domů jsme se vraceli bez auta.
Když se podívám, jak vypadá technický stav vašeho auta, nějak si nedokážu vůbec představit, že jedete po české dálnici. Jak tento problém řešíte?
To se řeší tak, že zavřete oči a šlápnete na plyn. (smích) To je samozřejmě nadsázka. Technický stav vždy odpovídá normám a rozhodně bychom nikoho nechtěli ohrozit.
A co policie, jste s nimi zadobře?
Policisté nás už zastavili několikrát, ale pokutu nám nedali. Myslím si, že hraje roli, že auto má sportovní vzhled a není to úplně vrak. Většinou se spíš jen pobavili a pustili nás dál.
Co vám účast na cestě po Balkáně dala?
Určitě mnoho cestovatelských zážitků. Nejvíc mě překvapilo, co všechno takové auto dokáže vydržet. A uvědomil jsem si, že mě nikdo nikdy nedonutí si sednout za volant elektromobilu.
Vraťme se tedy z Rumunska zpět do České republiky. Dojeli jste Gumbalkan a otevřela se vám nová dimenze amatérského závodění na okruhu…
Přesně tak. Hned po návratu jsme se vrhli na předělání auta z terénní verze na závodní speciál. A hned jak to bylo možné, tak jsme zahřívali gumy na okruhu. Závodů je asi šest do roka, my většinou stíháme tak tři nebo čtyři. I přesto, že je to zcela amatérská záležitost, musíme mít peníze na benzín, gumy, okruh a další věci s tím spojené.
V čem se tyto rychlostní závody liší od zmiňované Gumbalkan?
V Česku už jde o opravdový rychlostní závod na okruhu, kde startuje kolem třiceti aut. Jezdí se celých šest hodin. My konkrétně jezdíme ve dvou a průběžně se střídáme v řízení. Jinak pravidla jsou obdobná: levné a doma sestavené auto. Čím větší úlet, tím větší frajeřina. Naše auto stálo 16 tisíc.
V jakém autě vlastně závodíte? Nechci vás urazit, ale nejde to moc poznat.
Je to Opel Tigra z roku 1997, lidově přezdívaný kabelka pro sekretářky, s motorem 1.4 66 kW. Já jsem to auto vzal a první, co jsem udělal, bylo, že jsem odstranil zadní sedačky a víko kufru, čímž vznikl takový pick-up. Upravil jsem podvozek, aby se dal přizpůsobit jak na terén, tak i na okruh. Katalyzátor nebo tlumič spalin byste na výfukové soustavě také hledali marně. A v neposlední řadě jsou v zadní části vozu přišroubované snowboardy, které slouží jako aerodynamický prvek.
„Miluju motory a jejich mechaniku, takže myslím, že za volant elektromobilu si jen tak nesednu.“
To zní jako hodně nebezpečná kára. Jak si tedy stojíte na výsledkové listině?
Gumbalkan jsme dokončili dvakrát a na okruzích jsme se zatím nejlépe umístili šestí a sedmí. Proto jsme se teď rozhodli, že to naše auto osadíme silnějším motorem. Bude mít větší krouticí moment, to by nám mělo pomoci hlavně v zatáčkách.
Čeho byste chtěl dosáhnout na poli amatérského závodění?
Tak určitě si vyzkoušet, jaké by to bylo stát na bedně vítězů. Ale jestli bych měl být skromnější, tak by úplně stačilo, kdyby mě to stále bavilo jako dosud. Nejde úplně o ty pohárky, které vám stojí v garáži na poličce, ale o tu velkou srandu a uvolnění.
Foto: Jindřich Kodíček, Josef Vyškovský
