Jak si hlavní sestra hořovické nemocnice čistí hlavu

2. 9. 2022

Nikdo z kolegů netuší, čím si Adéla Šubertová, hlavní sestra hořovické nemocnice, čistí hlavu. Že několikrát týdně utíká na kraj louky k lesu, odkud je nádherný výhled na okolí rámovaný brdskými lesy. Ke svým včelám. K bzučivému klidu.

Adéla Šubertová (35)

Rodačka z Plzně po studiu Střední zdravotnické školy v Berouně nastoupila do Nemocnice Hořovice, kde tři čtvrtě roku pracovala na oddělení interny. Poté přijala pozici vrchní sestry, a když se osvědčila při vedení covidové jednotky v krušných časech pandemie, stala se hlavní sestrou celé nemocnice. Do její působnosti spadá též přijímání nových sester.

 

A fakt musím mít ten včelařský klobouk, i když budeme fotit venku, ještě než jim ten úl otevřeme?“ zkouším oblomit Adélu. Právě mě vyzvedla autem na nádraží v Hořovicích a míříme k jejímu včelínu. „Je to třeba, včely po vás půjdou,“ nedá se mladá žena. „Nepůjde jich po vás dvacet, stačí jedna, která vám to žihadlo chce dát a taky dá.“ Než stihnu promyslet, jak budu ostřit foťák přes síťovinu klobouku, jsme téměř na místě. U dřevěného domku pomalovaného včelkami. U louky s polem, na kterém před třemi dny rozkvetla řepka.

Nevymotávat, ale skřípnout

Adéla si přezouvá boty a já zjišťuju, že to s tou ochranou proti nečekanému včelímu bodnutí myslí vážně. Už jednou jsem u včel fotila bez jakékoli ochrany, jenže to bylo prudké léto, kdy se včela mění v beránka. Po poradě stáčím dlouhé vlasy do drdolu, i v teplém počasí dopínám mikinu až ke krku a nechám si od Adély zkontrolovat utažení klobouku s širokým lemem a síťovinou přes hledí. Vstřebávám informaci, že žihadlo lehce propíchne džíny.

Kousek louky se zelená vojtěškou, ze které vykukují nezbedné pampelišky. Bzukot zesiluje a dostávám další radu, abych neprocházela koridorem těsně před česlem, kudy včely vlétávají do úlů. Pravděpodobnost žihadla bych si tím prý zvýšila na 1000 %.

Včelařím už pět let. Je to hezký, vždyť se koukněte,“ rozpřáhne Adéla ruce. „Kolikrát si s sebou udělám kafe a sednu si sem. Je tady klid. Proč jsem s tím začala? Asi abych měla i něco jiného než jen domácnost a práci. Je radost vytočit po celoroční práci med a naplnit do sklenic,“ pronese spokojeně maminka dvou dětí, která kromě medu zvládá vyrobit i svíčky z vosku a vlastní medovinu. O originální vlastnoruční dárky tak má postaráno.

Zajímá mě, kolik už schytala včelích žihadel. „Nepočítaně. Říkám, že včelí bodnutí nebolí, ono pálí. Když jich dostanete víc, je to, jako když vám hoří nohy od kopřiv. Ale zvyknete si. Nejvíc to bolelo pod nehet na ruce,“ usměje se Adéla a přidá doporučení: „Nikdy nevymotávejte včelu z vlasů. Když se vám tam zamotá, tak ji tlesknutím rukou skřípněte. Je lepší ji zabít než hysterčit. Pak vás zcela jistě bodne a do hlavy to moc příjemné není.

A co říká na to, že si někdo nechá pobodat od včel bolavý loket záměrně? „Jsou to blázni, ale asi bych to úplně nezatracovala. I když je to včelí jed, pořád je to příroda. Něco na tom bude.

Plástve, rámky, nástavky, včelín

„Včelíny jsou ukryté v dřevěném domku z dílny mého manžela."

I když leckde uvidíte včelíny stát samostatně venku na zahradách a loukách, tyto jsou ukryté v dřevěném domku menším než maringotka. Je to dílo jejího muže, aby měla lepší zázemí a mohla tu nechávat potřebné věci. Také aby neměla za zády les, protože při setmění to není zrovna příjemné. Díky oknům na boku a průzorům pod střechou je i uvnitř dostatek světla a pořád se dá kochat výhledy. To místo je hotová čerpací stanice k nabrání energie.

Rok mi trvalo, než jsem pochopila včelí hierarchii. Než jsem si to načetla z knížek,“ přiznává včelařka samouk, zatímco zapaluje troud v kuřáku. Kouř je nepřítelem včel, a ty jakmile ho ucítí, mají za to, že někde hoří, a pudem sebezáchovy se stáhnou do úlu. Jsou klidnější a to teď potřebujeme. Za moment jim totiž Adéla jeden úl otevře.

Začíná vytahovat rámek po rámku a vysvětluje mi taje. „Tohle je propolis, tím si vyplňují různé dírky, aby jim tam neteklo,“ ukazuje na hnědé flíčky. „Tady v těch plástvích není med, ale vajíčka. Milimetroví červíci. Až z pláství vylezou dospělé včely, zaplní si je medem. A tenhle rámek je zase pylový. Vidíte, jak má tahle včelka žlutý bouličky na nožičkách? Tak to je pyl, který našťouchá do pláství. Říká se tomu rousky.“ Hledím jak u vytržení na plástve obalené včelami, které si prohlížím z bezprostřední blízkosti.

Adéla vkládá do úlu nové rámky, které mají jen plochou mřížku ze včelího vosku s načrtnutými buňkami. „Z té rovné desky si postaví plástve. Vytáhnou si ty buňky ven do stran. Ještě lepší jsou ale souše, tedy vytočené staré rámky, kde už jsou plástve ze včelího vosku vystavěné. A vidíte, jak se mi to tady v rohu ulomilo? Ony si to dostaví, jsou to holky šikovný! Přesně vědí, co mají dělat.

A jak to dělaly včely dřív, když nebyl úl? Prostě si vystavěly divoké dílo. Plástve zvládnou postavit i bez předlohy, jen jim to bude o něco déle trvat.

Královnin svět

Zatímco Adéla přidává na úl třetí nástavek, aby měly včely kam klást med, uvědomuju si, že jsem nezaznamenala ani jeden včelí výpad. „Je to opravdu velká náhoda, že je takhle nádherný počasí. Dost tady teď pršelo. A díky počasí jsou i ty včely klidný a hodný,“ kroutí včelařka hlavou. Já mám však jasno, zkrátka jsme to měly objednané!

Uvnitř máme práci hotovou, sundáváme ochranné klobouky, já i rukavice, ale pokračujeme v odhalování včelího světa. Zejména královna mě fascinuje. Dozvídám se, že se živí mateří kašičkou po celý život a neustále má kolem sebe 5 až 6 dělnic služebnic, které se o ni starají. I díky speciální výživě je schopna za den naklást až dva tisíce vajíček. Její vývin trvá 16 dní, oproti dělnici, která se vylíhne za 21 dní, přičemž trubci potřebují k roztažení křídel 24 dní.

Čerstvě vychovaná matka vyletí do třicetimetrové výšky na snubní prolet, kdy ji za letu oplodní několik trubců. Ti po spáření padají k zemi, protože si tím prakticky vytrhnou celou prdelku. Královna matka se pak vrátí do úlu a začne klást. Když si toho všimnu, tak si ji zaznačím barevnou značkou, abych ji rychleji našla, a ustřihnu jí křídlo. To proto, aby když se mi vyrojí včely, neodletěly daleko. Takhle matka padne do trávy třeba po 4 metrech a nemusím lézt nikde po stromech. Seberu si ji do speciální klícky, dám ji do úlu a ostatní včely se za ní vrátí,“ přichází Adéla s dalšími zajímavostmi.

A co se stane, když při snubním proletu královna špatně zabočí a nevrátí se? Nebo když je třeba královnu zabít, protože je příliš agresivní a předává tuto vlastnost prostřednictvím genů celému včelstvu? „Buď se dá nová vychovat, nebo se dá dokoupit. Vyberete si ji podle rodokmenu, když chcete třeba s mírnou povahou. No a pošlou vám ji ve speciální plastové klícce vložené do bublinkové obálky. Ta klícka je uvnitř naplněna cukerným těstem, takže když ji vložím do úlu, včely si k ní najdou cestu prokousáním přes těsto a vylomením klícky. Tím královnu osvobodí a je větší šance na její přijetí.

„Různé úly mají různé nálady a včelař to dobře vnímá. Já jsem si to všechno musela načíst."

Každé včelstvo (úl) má tedy vždy jen jednu královnu a určitou náladu. Různé úly tedy znamenají různé nálady. Jsou to naprosto rozdílné rodiny a včelař to vnímá. „I tohle jsem si musela načíst. Když začne včelařit chlap, sedne si u piva v hospodě se starýma dědečkama a oni mu říkají ‚hele, Karle, dělej to takhle‘. Jenže já nikoho, koho bych se mohla zeptat, neměla,“ culí se vášnivá včelařka.

Ulepený zázrak jménem med

Na jaře nejdřív začnou kvést v okolí vrby. Potom se přidávají ovocné stromy a až poté rostliny. Někdy sice všechno kvete, ale když prší, včely nelétají a medu nepřibývá. Jsou choulostivé zejména na chladné počasí.

Z prvního sběru vzniká med květový a Adéla mě přivádí k údivu. „Každý včelař vám řekne, že je zdravější než lesní med, protože je bohatší na vitamíny. Ten druhý sběr je z doby, kdy už toho tolik nekvete, takže včely sbírají mízu stromů a taky výměšky mravenců nebo mšic. Tím je pak lesní med tmavší a bohatý je zase na minerály. Lidi ho víc chtějí, protože tak rychle nezkrystalizuje. Má menší podíl cukru.“ Aha, a já si myslela, že čím tmavší, tím hodnotnější.

Lesní med se včelám ke konci sezóny odebírá, nedokázaly by na něm totiž přezimovat. Nezvládly by ho tak dobře strávit jako med květový. Proto se včelám na zimu dává cukerný roztok, kterého je třeba na jeden úl zhruba 15 až 17 kg a je jejich zimní potravou.

Med není možné včelám sebrat kdykoli. Musí být zralý. A zralý je tehdy, když jsou plástve plné a zavíčkované voskem, o což se včely samy ve vhodnou dobu postarají. Kdyby se vytočil med nezralý, nezavíčkovaný, bude v něm víc vody a ve sklenici zkvasí.

Většinou je med připravený ke stáčení koncem června, ale i tady záleží – jako vždy při práci s přírodou – na počasí. Z jednoho rámku prý může být až 2 kg medu a z jednoho včelstva až 30 kg medu! Když měla Adéla sedm včelstev, stočila parádních 170 kg medu. A mimochodem, ne nadarmo se používá přirovnání „pilná jak včelička“. Včelka se dožije jen pár týdnů a umírá při práci. Ani v noci se prý nezastaví.

Když včely potřebují doktora

Ačkoli by si leckdo mohl myslet, že práce včelaře sestává jen ze sběru medu, je za tím mnohem víc. „To není jen zavřít a otevřít včelín, to je celoroční práce. I v zimě a hlavně na podzim,“ poodkrývá Adéla včelařův rok. „Po vytočení medu musíte včelám zase připravit rámky. Musíte ty staré vyvařit a očistit bedny úlů. V říjnu a prosinci je chodíte léčit a v lednu sem jedete ještě na odběry, které se povinně odevzdávají k vyšetření na veterinu.“

A tak se dozvídám, že včely napadá kleštík, což je brouček podobný klíštěti s příhodným latinským názvem Varroa destructor. Dostal se k nám v 60. letech z ciziny a už jsme se ho nezbavili. Prakticky včelu vysaje. Ještě nebezpečnější je však včelí mor, kdy se veškerá včelstva v okruhu 5 km musí pod veterinárním dohledem spálit.

Pokud se mi někdy něco nepovedlo, tak před dvěma lety, když jsem nevychytala interval jejich léčení proti kleštíkovi. Jenže tenkrát zrovna začalo covidové šílenství a já měla u nás v nemocnici na starost vedení covidového oddělení. Neměla jsem čas běhat pravidelně za včelami a nestihla jsem je přeléčit druhou dávkou včas. Několik včelstev mi potom umřelo a následky nesu doteď,“ posmutní Adéla, které ze sedmi včelstev zbylo jen pět. Považuje to za velké ponaučení. „Potrestalo mě to hodně a bylo mi to hrozně líto. Člověk tomu obětoval celý rok a pak to už nedohnal.“ Pak ale zvedne hlavu a nadšeně dodá: „Včelařství si vezme svůj čas, ale rozhodně bych to doporučila každému, kdo má vztah k přírodě. Jen se to musí dělat s respektem a pokorou. Ne přijít a říct si: vydojím z toho med. Musí vás to bavit! Jak tomu lásku a péči člověk nedá, tak to nemá smysl dělat. Ostatně jako u všeho ostatního.“ 

 

 

Text a foto: Lenka Požárová

Galerie