Idealista s jasnou vizí

10. 6. 2019

Je členem řecké socialistické strany a sociální idealismus si přinesl i do podnikání. Byť nemá české občanství, stal se SOTIRIOS ZAVALIANIS (54) druhým největším soukromým poskytovatelem zdravotnické péče v Česku. Vlastní onkologické centrum v Pardubicích, nemocnici a porodnici v Hořovicích a rehabilitační nemocnici v Berouně. A v rozvoji a stamilionových investicích do české medicíny pokračuje i nadále. V Berouně už vyrůstá Centrum duševní rehabilitace, což má být nová psychiatrická klinika za bezmála miliardu korun.

Říká se o vás, že jste svéhlavý idealista. Souhlasíte s takovým pojmenováním?

To mám v sobě asi odmalička, že se věci mají dít tak, jak je to správné. Česká republika je na vysoké úrovni a tomu by mělo odpovídat i zdravotnictví. To musí být kvalitní, efektivní, bezpečné a provedené v krásných prostorách. Jsou tu vzdělaní a pracovití lidé a nevidím důvod, proč bychom měli být nějací chudí příbuzní Evropy. Náš věčný boj je ale ten, že jakmile někdo začne vyčnívat, tak ho ostatní tlačí zpátky do průměru. Ale to my nechceme. Proto jsou naše nemocnice a zařízení daleko od průměru, v tom je můj idealismus.

Vybral jste si ale obor, který…

…já si ho nevybral, on si mě vybral sám.

Jak to myslíte?

Celý život je jedna velká náhoda, tisíc věcí, ze kterých něco vzejde. I když jsem v Praze studoval na Vysoké škole ekonomické národohospodářské plánování, tak jsem zjistil, že se v životě nedá nic plánovat. Je potřeba chytit správný vítr, snažit se držet směr a moc nevybočovat. Samozřejmě by znělo dobře, že jsem měl vše promyšlené a celý systém nemocnic naplánovaný, ale nic takového nebylo. Vše to byla náhoda.

Byla náhoda i to, že jste se po vysoké škole v Praze a pobytu v Řecku vrátil do Česka?

Já jsem takový typický ekonomický emigrant (směje se). Byl jsem v Řecku, ale zjistil jsem, že mohu dělat jen nějaké podřadné práce a že prosadit se v tamním kapitalismu není vůbec jednoduché. Neměl jsem prostředky, abych mohl dělat velké věci, a to prostředí bylo velmi antagonické. Tady byly lepší příležitosti, a tak jsem se rozhodl vrátit. Hlavně proto, že jsem dostal ve 26 letech nabídku stát se generálním ředitelem firmy distribuující potraviny a kosmetiku. 

Proč jste u toho pak nezůstal? 

Byla to zajímavá práce, v oboru jsme byli dobří, vydělávali jsme velké peníze. Ale představa, že budu celý život pracovat v prostředí skladů, zboží a kamionů mě nenaplňovala, vždy jsem měl spíše humanistický způsob myšlení. I proto jsem stále členem socialistické strany Řecka. V roce 1998 jsem se tak trochu náhodou dostal k podílu v poliklinice na pražském Chodově a to angažování ve zdravotnictví jsem viděl nejen jako ekonomickou příležitost, ale i jako práci, která se mi líbí a kde mohu být užitečný jiným lidem.

Před dvaceti lety jste vybudoval Onkologické a radiologické centrum Multiscan Pardubice. Bral jste onkologii jako obor, ve kterém bude vždy dostatek pacientů?

Tehdy jsme měli s kolegy velké ambice, takové ty imperialistické sklony (úsměv). Začali jsme prozkoumávat celou republiku a zjišťovat, kde by mohla být nějaká investiční příležitost. Napsali jsme desítky projektů a naše myšlenky uspěly právě v Pardubicích. Tamní nemocnice nebyla v dobrém stavu, potřebovali rychle peníze na modernizaci a my zase měli zájem o to tam provozovat radiodiagnostiku. Jenže jejich podmínkou bylo, že si k tomu musíme vzít i onkologii.

To vám jako řeckému podnikateli vyšly pojišťovny vstříc?

Byl jsem cizinec bez medicínského vzdělání, takže zpočátku se na mě nedívali s velkou důvěrou. Měl jsem ale dobrý nápad, kdy jsem si našel všeobecně uznávaného odborníka, pana doktora Caltu, který byl dlouhá léta garantem celého projektu. Já zůstával spíše v pozadí, tehdy ještě nenazrál čas, aby mě lékařská obec přijala.

V roce 2007 jste v privatizaci přikoupil nemocnice v Berouně a Hořovicích. Tehdy vás už medicínské prostředí asi muselo začít brát v potaz…

Když jsme měli diagnostické centrum na Praze, tak tam byly statisíce pacientů. Tehdy jsem zjistil, že mít tolik lidí bez návaznosti na lůžkové oddělení je problematické, diagnostikovaného pacienta nemá kdo řešit. Měli jsme sice smlouvy s různými nemocnicemi, ale ten systém moc nefungoval. Proto jsme se začali zabývat myšlenkami, že bychom mohli působit i v lůžkové péči. Poté Středočeský kraj nabídl několik nemocnic do privatizace, které jsme se zúčastnili, a kraj nám nakonec umožnil odkoupit berounskou a hořovickou nemocnici. Naše privatizační projekty byly tak kvalitní, že bychom vyhráli všechno, ale dostat všechny nemocnice bylo politicky neúnosné.

Proč jste v ten moment přestal usilovat o další nemocnice v Česku?

Když něco dělám, tak to dělám pořádně. A já zjistil, že nemám finanční ani mentální sílu udělat opravdu velkou síť špičkových nemocnic. Tak jsem rozhodl, že je lepší mít raději tři čtyři zařízení na světové úrovni než deset průměrných nemocnic.

Existuje ekonomická návratnost takového projektu? Pokud si vezmeme výši investic, tak to vychází na něco kolem 100 let…

Řekl bych, že i více. Návratnost vlastně není nikdy, i proto se velké finanční skupiny do zdravotnictví moc necpou. I když realizujete nějaký zisk, tak stejně za chvíli musíte koupit nové přístroje, přistavět budovu atd. Ani nečekám, že by se mi peníze, které jsem do toho vložil, někdy vrátily. Beru to tak, že mám nějaký majetek, který zhodnocuji.

Dá se v českém zdravotnictví generovat zisk?

Systém je nastaven v nějakém průměru. Naše výhoda je, že i v podmínkách mizerných ohodnocení výkonů dokážeme pracovat velmi efektivně. Nedá se říci, že jednotlivé nemocnice mají zisk, to moc ne, ale když je domyšlený celý okruh – od lékáren přes distribuční firmy a další firmy okolo, včetně stavebních, až k nemocnicím -, pak celek může být ziskový. Protože se snažím používat minimálně úvěry, tak mohu zisky znovu investovat a zkvalitňovat lékařskou péči.

Dokážete mít kvalitnější a zároveň levnější provoz než jiné nemocnice?

Na provoz nemocnice máte fixní náklady, které tvoří přes 85 procent – musíte mít lékaře, sestry, operační sály, laboratoře. A otázka je, jak efektivně používáte například přístroje. My pracujeme od sedmi ráno až do desíti večer. Denně, včetně sobot a nedělí. Jestliže někdo udělá s přístrojem 100 vyšetření, my jich můžeme udělat 300, takže se nám ten přístroj zlevňuje. Nebo na operačním sále může být 500 operací za rok, stejně jako 2000. Díky tomu dokážeme mít zisk. Představa, že si koupím nemocnici a budu vydělávat miliony, je ale bláhová.

Zároveň musíte mít ale i více operatérů… A pakliže má jít o špičkové pracoviště, tak jejich platy nemohou být podprůměrné.

Bez spokojeného personálu velkou díru do světa neuděláte, takže se snažíme být z hlediska platů na dobré úrovni. Neříkám, že na úplně nejlepší, ale naše snaha je neustále zlepšovat pracovní podmínky. Oblečením počínaje, přes školku v nemocnici, penzijního připojištění, výlety, právní služby zdarma až po perfektní jídelnu. Nyní stavíme 100 bytů, aby měli zaměstnanci kde bydlet… Není to jenom o platech. Je to i o citu k práci, který se koupit nedá. Vždy říkám, že válku nemůžete vyhrát se žoldáky, musíte mít lidi, kteří tomu věří. Pak teprve podávají maximální výkon a je to vidět i na výsledcích. Máme nastavený i bonusový systém, kterým dokážeme ocenit snahu. Nedávno jsem například všem našim primářům umožnil, aby si vybrali nové služební auto, takové, jaké se jim osobně líbí. Jako malé poděkování pro lidi, kteří mají výborné výsledky.

Dalším vaším projektem je stavba Centra duševní rehabilitace. Vyhodnotili jste si, že psychiatrie je oborem budoucnosti?

Jen se podívejte všude kolem sebe a uvidíte… (směje se). Dlouho nebyla válka, žijeme na vysoké úrovni, a když naše hlava není zatěžována vnějším nebezpečím, tak si každý z nás začíná hledat vnitřního nepřítele. Doba přináší stresové situace a média a sociální sítě vás neustále přesvědčují, že ideální způsob života je být mladý, zdravý, krásný a bohatý. Většina z nás na to nikdy nedosáhne a vzniká další stresový faktor. Statistiky pak hovoří jasně, že přes 25 procent obyvatelstva v Česku se potýká s nějakým psychickým problémem.

Řešil jste takové problémy i vy?

Samozřejmě a nemám problém o tom hovořit. V Česku je otevřená společnost, ale mluvit o psychických problémech je veliké tabu. Když vás bolí noha, tak to každému vykládáte, ale problémy s hlavou si každý drží pod pokličkou. Já nikdy neskrýval, že jsem skončil na psychiatrii v Bohnicích. Když od rána do večera pracujete pod tlakem a řešíte velké finanční transakce, tak to občas nevydržíte. A já viděl, že to sám nezvládnu.

A právě tato zkušenost vás přivedla k myšlenkám vytvořit moderní psychiatrické centrum?

Ne, psychiatrii pro sebe jsem rozhodně stavět nechtěl (směje se). Ale viděl jsem, u kolika lidí jejich zdravotní problémy nesouvisejí s tělem, ale spíše s hlavou. Dlouhá léta tomu nebyla v Česku věnována pozornost, psychiatrická péče je tady podfinancována, a tím pádem není úroveň péče taková, jaká by měla být. Byl bych rád, kdyby takové centrum postavil někdo jiný, ale zase to zbylo na mě (směje se). Doufám, že až za čtyři roky stavbu dokončíme, tak ukážeme světu, že se dá poskytovat psychiatrická služba v krásném prostředí a na vysoké úrovni.

Jak by měla vypadat psychiatrie 21. století?

Moderní trend je, že by lidé měli být léčeni v domácím prostředí ambulantní péčí. Když už se ale někdo dostane na psychiatrickou kliniku, tak nesmí skončit v klecích, dostávat od rána do večera léky a koukat do stropu. Člověk by měl mít možnost se při léčbě i bavit, proto je v našem projektu divadlo pro 250 lidí, velký bazén, tělocvičny, fitness, místa pro muzikoterapii, arteterapii (léčení prostřednictvím obrazu a výtvarných aktivit, pozn. red.), obrovské prostory pro ergoterapii. A měli by tam být zaměstnáni specialisté, kteří se budou pacientům opravdu věnovat, nepůjde jen o půlhodinový rozhovor s psychoterapeutem, jak je to při psychiatrickém vyšetření běžné.

Obchodní obrat vaší skupiny jsou tři miliardy korun, ovšem jen tato budova bude stát skoro miliardu...

Samozřejmě tento projekt sám neutáhnu, jsem schopen ho financovat do 500 milionů korun. Na zbytek, i když nerad, musím využít jiný druh financování. Diskutujeme o tom s Evropskou investiční bankou i s jinými bankami. I když patříme k systému veřejného zdravotnictví, tak se nemůžeme účastnit evropských dotačních programů, takže na tyto peníze nedosáhneme. Stát raději použije peníze od Evropské unie k dotování pizzerie na Vltavě, odkud se pak budou chodit léčit tlustí lidé do našich nemocnic (směje se).

Setkáváte se v Česku se závistí?

Češi jsou stejně závistiví jako Řekové, to je lidská vlastnost, ne národní. Samozřejmě chápu, že dělám něco, co nemusí někdo pochopit. Proč to dělám a co tím sleduji. Postupně ale tyhle názory upadají, lidé za mnou vidí výsledek a ten je přesvědčí.

Vymýšlíte už další projekty? Mluví se o centru komplexní primární péče za Prahou.

Já jsem vymyslel jedinou věc – že chci poskytovat ve svých zařízeních kvalitní službu. To je jediný můj projekt a ten neustále zdokonaluji. Jen chodím a koukám se, jak věci fungují. Momentálně když máte nějaké zdravotní potíže, tak jdete v úředních hodinách k praktickému lékaři nebo obvoláváte známé, někam se dostanete, pak vás pošlou na další vyšetření, pak na další a na další. A když se musíte objednávat, tak takto můžete běhat po doktorech dva měsíce… To není efektivní, systém vynaloží obrovské náklady a jako pacient se maximálně tak psychicky zhroutíte, protože nevíte, co vám je… Naše vize je taková, že přijdete do jednoho zařízení a tam vás velice rychle diagnostikují, navrhnou postup a hned se to řeší. Pacient je v menším stresu, nemusí se nikoho doprošovat. To je projekt, na kterém nyní pracujeme. A aby to bylo efektivní, tak takové zařízení musí být v provozu nonstop.

 

Sotirios Zavalianis (54)

Do Československa přišel v roce 1984 jako student v rámci stipendijního programu. Vystudoval pražskou VŠE a nakonec začal v Česku podnikat. Postupně vybudoval síť zdravotnických zařízení - vlastní Onkologické a radiologické centrum Multiscan Pardubice, Nemocnici Hořovice i Rehabilitační nemocnici Beroun. Loni své aktivity sloučil do holdingu Akeso, který čítá více než deset firem a dosahuje téměř třímiliardového obratu. Roční zisk jeho firem se pohybuje kolem 200 milionů korun. Letos kapitálově vstoupil i do firmy Mediservis, distributora zdravotnického materiálu.

Trvale žije v Česku, kde se oženil a má dvě dcery.

 

Zdroj: Lubor Černohlávek, týdeník Téma

Galerie