Jak byste popsala florbal někomu, kdo tento sport nezná?
Je to halový sport, který se může hrát i venku. Poslední dobou je to čím dál modernější. Taky je to mladý sport. No a lehký, protože k tomu prakticky nic nepotřebujete. Vlastně i levný. Vezmete si triko a kraťasy.
Chrániče nepotřebujete? Majznout někoho hokejkou nebolí?
Bolí. Nejvíc asi do kotníku. Když to děravým míčkem dostanu dost zblízka, tak mám pak modřiny s bílýma kolečkama uprostřed (culí se). Taky mám uražený kus zubu od míčku, ale časem se naučíte postavit tak, aby vám to šlo jen do dolní poloviny těla.
Při hledání historie florbalu mi naskakovaly severské země. Zaujalo mě, že to vzniklo jako letní trénink pro hokejisty…
Ano! Doteď to tak používají.
Může se hrát úplně všude, i v Africe. Čím to, že jsou seveřané nejlepší?
Nevím, asi vlohy. Je těžký se dostat na jejich úroveň. Světové pořadí je jasné: Švédsko a Finsko. Pak Švýcarsko a Česko. Teď dovezli naši chlapi bronz ze Světových her. (Nejvyšší možná soutěž, jelikož florbal není zatím zařazen do olympijských her.)
Jak moc má vlastně tento sport blízko a daleko k hokeji?
Máme hokejku, ale brankář chytá bez hokejky, jen rukama. Hraje se na třetiny, ale je to úplně jiný sport. Stejně jako hokejbal. Ten jsem chvíli hrála, ale mřížka mi ve výhledu překážela. Florbal je víc technický. Dají se dělat parádičky. Můžete si hrát i obehrávat.
Je florbal něžnější?
Určitě ne. Říká se, že je bezkontaktní, ale to teda není!
Jak vás vůbec napadlo ho hrát?
My jsme ho hráli na základce v těláku. Vždycky jsem byla trochu kluk. Věčně jsem byla na hřišti s hokejkou nebo u fotbalu. Nejdřív jsem závodila osm roků v hasičským sportu, protože u nás nic jinýho nebylo. Pak jsme se přestěhovali a já ve dvanácti začala hrát florbal. V klučičím týmu.
To vás vzali?
Jo, holky se mají v klučičím týmu dobře. Je to velká škola. Ze začátku vás šetří, ale když pak zjistí, že jim utečete, přestanou brát ohledy. Otrkala jsem se mezi nima. Řekla bych ale, že holky jsou na hřišti o dost zákeřnější.
Jak to myslíte?
Když se soupeřka netrefí do brány, tak když procházím kolem, utrousím „zase vedle“ (dá si přitom hodně záležet na jízlivosti v hlase). Neperu se, ale směju se jim do obličeje. Pak se nemůžu divit, když mi některá nastaví rameno a já letím přes mantinel. Ze zápasů chodím hodně dobitá. Nejsem žádnej svatoušek, vím, že si za to kolikrát můžu sama.
Rozhodčí vás nechá toto dělat?
Vím, kdy se dívá a kdy ne (směje se).
Moc si nedáváte pozor na to, co mi říkáte.
Jen to tam klidně dejte. Oni to o mně stejně všichni vědí, že jsem provokatér. Baví mě vyhecované zápasy, co jsou na hraně, kdy to rozhodčí přestává zvládat. Mám i průpovídky k rozhodčím. Vím, jak je to rozhodí, protože sama pískám. Nejdřív rozhodím druhý tým a pak i rozhodčího. Na vybití energie a mých keců je florbal úplně ideální sport.
„Nejsem žádnej svatoušek. Baví mě vyhecovaný zápasy, co jsou na hraně."
Měla jsem za to, že rozhodčí je nedotknutelný, že se do něj nesmí rýt.
Záleží, jak je rozhodčí benevolentní a jak si umí zjednat pořádek. Pískám třeba patnáctiletým klukům, kteří jsou o dvě hlavy vyšší než já a jsou hrozně drzí. Vypadám mezi nima jak mladší ségra, ale i u nich si dovedu zjednat pořádek. Minule tam na mě nastoupil frajírek. Řekla jsem mu, kde má kapitána, že se budu bavit jen s ním. Přišel kapitán, ještě větší frajírek: Co ty vysoký hokejky a ty došvihy? A já: A vám je snad pískám? Tak se otoč a běž. Vzal to. Ale loni se mi ta karma za blbý poznámky vrátila. Pískala jsem první ligu žen a hrozně jsem se na to těšila. Málem nás jako rozhodčí vypískali a nechybělo moc k tomu, aby po nás i něco házeli. Musela jsem se hodně soustředit a nenechat se rozhodit. Zkušenost to byla výborná.
Zmínila jste, že jste spoluzaložila oddíl Dynamo, za který hrajete. To se stalo jak?
Když jsem florbal přestala hrát, protože přešla doba, kdy jsem v něm mohla něčeho dosáhnout, za mnou přišla kamarádka, že prý založíme florbalový klub, který nám oběma chybí. A tak jsem se k tomu vrátila. Naším cílem byla extraliga, takže se nám všichni vysmáli. Sice nám to trvá, ale pořád tvrdím, že to jde. Vždycky jsme si vybírali holky podle povahy, technika je až na druhým místě. Proto jsme vzali spoustu holek, co to nikdy nehrály, ale se kterýma se dá bavit, a to trvá. Kolektiv je důležitý. I proto nás trénuje můj muž. Teda on ještě není můj, pořád spolu chodíme, ale říkám mu tak. Nemohli jsme najít jinýho trenéra, který by nám vyhovoval a hodil se do party. Vím, že to vypadá, že můžu být protežovaná, ale nepoznala byste, že spolu chodíme. Klidně se s ním pohádám, i když teda na střídačce ho poslouchám. Občas.
Tipuju správně, že jste v týmu kapitánka?
Jo. Ale nebyla jsem jí od začátku. Nemám problém s autoritou.
Takže vrchní sestru berete?
To jo. Když hrajeme s týmem čtyřicetiletých holek z Jičína, k nim mám taky respekt. Totálně je nestíháme, takže to od nich dostáváme 10:1. Mydlím se se stejně starýma holkama, ale maminku dvou dětí si nedovolím vzít hokejkou po lýtku. Jsem trochu potvora, ale tohle nedělám. Na zápas od nich vždycky přijede 15 ženskejch a 13 manželů, kteří hlídají 20 dětí. My jsme schvácený a ony se baví při zápase, co která pekla na sobotní oběd. Jsou boží!
Po škole jste nepracovala jako zdravotnice, ale jako vychovatelka ve školce. Co vás dovedlo zpátky k oboru?
Asi jsem rozpolcená mezi zdravotní sestrou a učitelkou ve školce. I teď máme v létě příměstské kempy pro děti, takže jsem s nima stejně pořád. Hlavně jsem ale chtěla práci už na plný úvazek, což mi tam nemohli dát. Když se vidím s bývalou kolegyní, říká mi, že jí tam chybí puberťák jako já, co vymýšlí blbosti.
Dají se dělat srandičky i v Multiscanu?
Pacienti jsou za to vděční, i když u pana doktora jsem slušná a distingovaná. Pacient si z našeho úsměvu vezme hrozně moc. Posledně jsem tajně přilepila kolegyni sestru náplastí ke křeslu. Všichni to na lehátkách ve stacionáři viděli a smáli se, když chtěla vstát a nemohla. Rozptýlí je to. Chodí k nám pacienti, kteří si potřebují ulevit i popovídat. A já jsem ukecaná, takže mi to nevadí. Myslím si, že kolektiv sester, co tam máme, jsou supr ženský. Pacienti tam chodí rádi. Když to řeknu blbě, sundají si tam před náma paruky, i když ven by bez vlasů nevyšli. Cítí se tam v bezpečí. Vědí, že jsou mezi svýma. A pak jsou chvíle, kdy vám řeknou: Mám vás hrozně ráda, ale už vás nikdy nechci vidět.
Musíte mít v takovém prostředí empatii, ale udržet si zároveň práci dál od těla…
Když jsem nastupovala, měla jsem strach, že to psychicky nezvládnu. Někdo z pacientů se třeba za čas zeptal, jak jsem se měla na výletě. Jen zíráte, jak si to pamatují. Chtě nechtě si k nim budujete vztah a po měsíci, jak jsem se „zabydlela“, to bylo trochu těžký. Večer jsem seděla na balkoně se sklenkou vína a občas o tom přemýšlela, ale že bych měla lítostivý stavy, to ne. Teď už se to srovnalo a myslím si, že si to domů netahám. Jinak já Multiscan znala už dřív, protože jsem tam vozila tetu. Nebylo to příjemný období, vlastně půl roku strachu. Ale dopadlo to dobře, teta se vyléčila a věděla jako první o mé nové práci. Občas si říkám, že nevím, co chci, ale na to mám vlastně celý život, tak si z toho hlavu nedělám. Ono je ve výsledku totiž jedno, jestli se staráte o děti, nebo staré lidi. Ta starost, péče a zodpovědnost je stejná. Naplňuje mě to a dává mi to smysl.
„Pacientky mi říkají: Mám vás hrozně ráda, ale už vás nikdy nechci vidět."
Kateřina Heblíková (25)
Byla na vážkách, jestli zvolit školu pedagogickou, nebo zdravotnickou, a nakonec vystudovala Střední zdravotnickou školu v Pardubicích. Když v posledním ročníku dostala nabídku od ředitelky školky, kam chodila učit děti čistit si zuby jako zoubková víla, přijala ji. Sedm následujících let pracovala ve školce jako vychovatelka. Do Multiscanu nastoupila jako praktická sestra před téměř půl rokem. Od dvanácti let se věnuje florbalu a v roce 2019 spoluzaložila v Pardubicích ženský oddíl Dynamo Florbal. Ráda fotí, organizuje a libuje si v popichování soupeřů včetně rozhodčích.
Zdroj: NÉA 13, Text a foto: Lenka Požárová
