Proč nevypadají všechny LDN v republice tak, jako ta vaše v Berouně?
Protože nemusí. Nic je k tomu nenutí. Když to trochu přeženu, otevřít si LDN a získat smlouvu se zdravotní pojišťovnou může dnes každý, kdo naseká pěti či vícelůžkové pokoje do nějaké zříceniny, zajistí si minimální tabulkový počet personálu a nějak „ošulí“ příslušné papíry pro hygienu a další orgány státní kontroly. Pokud chce někdo rychle vydělat peníze, je to nejefektivnější cesta. Já bych se ale musel propadnout hanbou, kdybych měl léčit pacienty mezi čtyřmi oprýskanými stěnami, kde je už od vchodu cítit zápach moči a kde chování personálu připomíná spíše nápravné než zdravotnické zařízení.
Byť mně k tomu vlastně nic nenutí a kromě dobrého pocitu z toho nemám žádný prospěch, já věřím, že důstojné prostředí a lidský přístup nejsou jenom součástí, ale základem moderní medicíny.
Kdybyste měl říct největší problém českého zdravotnictví, který by to byl?
Těch problémů je mnoho, jsou vážné a jejich řešení je složité a zdlouhavé. Pokud si však mám vybrat jeden, zmíním síť poskytovatelů zdravotních služeb. Vidím takřka nefunkční primární péči, která je přitom pro stát nejlevnější a má největší potenciál skutečně ovlivnit zdraví populace, ať už skrze prevenci, edukaci (moderně se tomu říká posilování zdraví) nebo regulaci přístupu k drahé specializované péči. Je nutné centralizovat specializovanou a nákladnou lůžkovou péči do menšího počtu center a na druhé straně posilovat dostupnost ambulantní a jednodenní péče, která je naopak poměrně nenákladná a efektivní.
Pomohlo by to vyřešit současnou nízkou nákladovou efektivitu systému, ale také problém, který nás v dnešní době trápí mnohem více než peníze, a to je nedostatek zdravotnického personálu. Paradoxně dnes totiž nejsou nemocnice před kolapsem z důvodu nedostatku peněz, ale protože jim chybí lékaři a sestry. Nevěřím, že mzdy ve zdravotnictví jsou jediným důvodem, svou roli v tom také hraje organizačně i věcně špatně nastavený systém vzdělávání zdravotníků a další, mnohdy nesmyslné regulace v oblasti personálního obsazení zdravotnických pracovišť.
Hořovická porodnice je v současnosti největší ve Středočeském kraji. Jak se vám něco takového podařilo?
Člověk nemusí být génius, aby pochopil, co současné matky od moderní porodní péče požadují. Porod je fyziologický proces, kdy (samozřejmě v ideálním případě) do nemocnice přichází zdravý jedinec a odcházejí dva zdraví lidé. Jistě to platí pro zdravotní péči obecně, ale v porodnictví obzvláště matky požadují důstojné a lidské prostředí, respekt k intimitě a svým individuálním potřebám, přívětivý a ochotný personál. Na druhou stranu, porodnictví je také „adrenalinovým sportem“, kdy poměrně často dochází k neočekávaným a potenciálně vážným komplikacím, a proto je nutné zajistit dostupnost odborné multioborové zdravotní péče jak o matku, tak o novorozence.
Snažíme se tedy zajistit kvalitu v obou těchto dimenzích, v té subjektivní i odborné složce porodní péče. Jsem samozřejmě hrdý na to, jak krásné prostředí se nám podařilo vybudovat, ale nejvíce si vážím odborných a lidských kvalit našeho týmu, ať už se jedná o porodnici, šestinedělí nebo novorozenecké oddělení.
Jak vnímáte skutečnost, že celá řada matek už nechce rodit v tradičních porodnicích?
Mnoho matek dnes horuje například za domácí porody či tzv. porodní domy. Já to interpretuji jako volání o pomoc. V podstatě tím říkají, že nejsou spokojeny s přístupem a prostředím dnešních porodnic. Hořovickou porodnici a neonatologii jsme budovali s přesvědčením, že tyto podmínky lze zajistit i v prostředí zdravotnického zařízení a nemuset přitom rezignovat na dostupnost odborné péče v případech, kdy je nutné řešit komplikace. Současná pověst a vytíženost naší porodnice je důkazem, že toto přesvědčení je správné.
Jak je možné, že vy investujete a vyděláváte a státní nemocnice pláčou?
Ve zdravotnictví je velmi tenká hranice mezi ekonomickým úspěchem a prohrou. Nemocnice je jako náročná exotická květina. Stále ji musíte zalévat, hnojit, zastříhávat, zajistit ji dostatek světla a podobně. Stačí, když to přestanete na pár dní dělat a ona zvadne. S nemocnicí je to stejné, stále hledáme způsoby, jak nastavit procesy, aby byly štíhlejší (rychlejší, ekonomičtější, automatizované apod.) a přitom stále produkovaly kvalitní a bezpečnou péči. Snažíme se svoje investice maximálně vytěžit, například v Hořovicích se operují plánované výkony do pozdních večerních hodin, v Pardubickém onkocentru běží lineární urychlovače do desíti hodin v noci. Hledáme cesty, jak ušetřit na nákladech například na léky či materiál. Na druhé straně se nebojíme investovat do nových řešení a technologií, některé si dokonce sami vyvíjíme, například v oblasti softwarových řešení.
Je to mravenčí práce celého týmu lidí, kde se každý aktivně snaží přijít se svou trochou do mlýna. Když použiji dnes již slavný výrok, prostě makáme.
Myslíte si, že se jednou dočkáme doby, kdy stát přestane plakat?
Nechci být nespravedlivý k veřejnoprávním nemocnicím, koneckonců ani nemám dost informací k tomu, abych je takto hodnotil či házel do jednoho pytle. Jde ale o princip. Český zdravotní systém je nastaven tak, že politická moc může zásadně ovlivňovat jeho parametry, kde nadržování „vlastním“ nemocnicím, například skrze různé provozní dotace, je zavedenou politickou strategií, kde samotné ministerstvo zdravotnictví je v až skandálním konfliktu zájmů. Jinak řečeno, dokud bude platit, že kdo víc pláče, víc má, tak se změny nedočkáme.
Myslíte si, že by stát měl některé nemocnice raději zrušit a ušetřené peníze investovat?
Stav sítě poskytovatelů je v ČR určitě jeden z nejpalčivějších problémů. Její optimalizace je nevyhnutelná. Můžeme si jen vybrat, jestli k tomu dojde řízeně, nebo se bude muset celý systém nejdříve zhroutit, aby došlo k jeho reformě. Osobně bych si přál první variantu, ale moc velký optimista nejsem.
Nedávno jste založil holding. Už vidíte pozitiva, která vám tento krok přináší?
Ještě je příliš brzy. Oficiálně existuje Akeso holding od začátku tohoto roku, ale příslušné organizační, personální a administrativní změny budou probíhat celý rok 2018. Fiskální efekt ale i tak bude zanedbatelný. Jde nám především o zjednodušení a zprůhlednění organizační struktury a centralizaci některých společných agend, jako je logistika, personalistika, inovační aktivity a podobně.
Na pavilon duševní rehabilitace jste žádal evropské dotace, které jste nakonec nedostal. Jak je možné, že hotel je dostane a zdravotnické zařízení nikoliv?
Tuto otázku si kladu také. Drtivá většina dotačních titulů nás automaticky vylučuje kvůli našemu statusu „soukromého“ poskytovatele. Takže například státní a krajské nemocnice vesele nakupují, staví, inovují za evropské peníze, my nemůžeme, byť poskytujeme stejné zdravotní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
V případě Centra duševní rehabilitace jsme sice výjimečně mohli žádat, ale projekt byl odmítnut, přičemž konkrétní důvody se snažíme z ministerstva vypáčit dodnes. Dokonce ani sérií stížností a žalob se nám dodnes nepodařilo získat informace, na které dle našeho názoru máme právo.
Prodal byste někdy svůj holding?
Se vší odpovědností říkám, že nikdy.
