Už přes 11 let pracujete v Multiscanu jako sanitář. Jak se za tu dobu Multiscan proměnil?
Proměnil se hodně. Kdybych to měl říct zkráceně, tak z M.A.S.H.e se stala nemocnice Chicago Hope. Dříve jsme byli v takovém malém šedivém domečku, tam byly „polní podmínky“. Teď máme moderní centrum, které je krásné a funkční. Zlepšila se i organizace práce. Celé to funguje jako dobře namazaný stroj. Oceňuji provoz potrubní pošty, ta mi ušetří množství kroků, ale i tak denně nachodím 10–12 kilometrů, měří mi to chytré hodinky. Jen mě mrzí, že v domečku jsme byli jako zaměstnanci víc po kupě, tady bych bohužel některé sestry celé dny neviděl, kdybych se nešel zeptat, zda něco nepotřebují.
Co je vaším úkolem? Jak vypadá váš pracovní den?
Pracovat začínáme v sedm. Nejprve zkontroluji, zda je všude potřebný zdravotnický materiál. Přinesu výsledky z laboratoří z minulého dne. Donesu na sterilizaci věci, které je nutné vysterilizovat. Mou hlavní činností je však průběžný sběr krevních a biochemických vzorků a jejich doručení do laboratoří – ať už potrubní poštou, nebo osobně. Také doprovázím pacienty na různá další vyšetření (RTG, ultrazvuk, CT…). Průběžně uklízím na oddělení, stelu lůžka, připravuji prádlo na praní, třídím vyprané, zakládám chorobopisy v archivu. Před koncem služby ještě poklidím stacionář a vynesu nebezpečný odpad. Směna končí v 15:15. Naštěstí na to vše nejsem sám. Práci si dělím se skvělou kolegyní. A můj čas šetří také kolo, na kterém jezdím po areálu PKN. Tím jsem celkem populární.
Vy ale původně nejste sanitář. Jaký byl váš profesní vývoj? Proč jste své původní povolání opustil?
Já jsem chtěl být učitelem tělocviku, ale to mi překazilo zranění, takže jsem si vzpomněl, že jsem dělal strojní průmyslovou školu, a začal jsem pracovat jako projektant. Po revoluci jsem i chvilku podnikal. Pak mě kamarád zlákal do státního sektoru. Pomáhal jsem rozjet pardubický pracovní úřad. Měl jsem na starosti aktivní politiku zaměstnanosti, podporu pro začínající podnikatele, rozjel jsem systém veřejně prospěšných prací. Po večerech jsem ale stále ještě sem tam rýsoval. Oženil jsem se s báječnou ženou. Narodila se nám nejdříve dcera, která vystudovala vysokou školu. Syn, který je o pět let mladší, však vždy potřeboval a bude potřebovat zvýšenou péči. Přemýšlel jsem, co dál.
"Nejdříve jsem to šel zkusit na dva měsíce a jsem tu už přes 11 let."
Co vás k pozici sanitáře dovedlo?
V 50 letech jsem zjistil, že těm mladým aktivním manažerům přestávám stačit, že nemám ten jejich „tah na branku“. Zjistil jsem, že mi už profesně ujíždí vlak, nechtěl jsem si zvykat na rýsování v počítačovém programu a už mě nebavilo neustále vysedávat na školeních. Asi jsem byl odjakživa pečující osoba. Spolu s manželkou jsem se staral o svou maminku – až do její smrti. I péče o syna je obecně náročnější. Chtěl jsem trávit víc času s rodinou. V té době jsem našel inzerát, že Multiscan hledá sanitáře. Nejdříve jsem to šel zkusit na dva měsíce a jsem tu už přes 11 let.
Co vás na vaší práci baví?
Vyhovuje mi, že mám jen denní směny, domů chodím s čistou hlavou. Práce je různorodá, není stereotypní. Jsme dobrý kolektiv. V práci se cítím velmi dobře. Jsem rád, že mohu pomáhat ostatním lidem.
Jaký je AKESO zaměstnavatel? Využíváte nějakých zaměstnaneckých výhod?
Musím říct, že práci celé skupiny AKESO obdivuji. Oceňuji, že se majitel firmy obklopuje samými profesionály. Hlavně jsem rád za kolektiv, který je velmi přátelský. A nejdůležitější je, že tady se problémy řeší, nezametají se pod stůl.
Moc se mi líbí, že v pátek míváme zdravé svačinky (ovoce, zelenina). Vím, že nám zaměstnavatel přispívá na stravování v závodní jídelně, ale celou půlhodinu na oběd najdu málokdy. Přiznám se, že sám velký přehled o všech benefitech nemám, ale co jsem slyšel, tak zaměstnancům se nabízí i služební byty a pořádají se různé aktivity pro děti. Mít asi menší děti, určitě těch benefitů využívám víc.
Co vám práce sanitáře dala?
Já jsem sice vznětlivý člověk, ale tady jsem se dost zklidnil. Těch nemocí je celá škála a tady teprve vidíte, jak moc si musíte vážit zdraví. Vše ostatní je pomíjivé. Je zbytečné se hádat a kazit si život. Mám teď velkou pokoru vůči životu.
Na začátku roku jste dosáhl důchodového věku. Odejít se však nechystáte.
Jak už jsem říkal, rád pomáhám lidem. Jsem rád, že ještě mohu pracovat. Jsem vděčný, že jsem relativně zdravý. Pravda, nějaké ty zdravotní problémy mám třeba následkem sportování v mládí, ale to jsou drobnosti. Doma bych se nudil. Cítím se mlád a musím udržovat krok se svou o 12 let mladší manželkou (smích).
V mládí jste byl úspěšný sportovec. Jaký byl váš největší úspěch?
Sportovat jsem začal po smrti svého tatínka. Maminka, sestra i babička se snažily. Hodně mě podporoval i můj švagr, ten mě nasměroval ke sportu. Sport mi dodával sebevědomí. Chtěl jsem dělat trojskok, ale to ze zdravotních důvodů nešlo. Tak jsem se věnoval především skoku dalekému. Trenér chtěl, abych dělal překážkový běh. To mi šlo, ale jen dokud to byly ty nízké překážky. Musím říct, že můj trenér byl desetibojař a toho také v každém viděl. Takže jsem si zkusil i všechny desetibojařské disciplíny, ale ty vrhačské mi vůbec nešly. Třeba mám „rekord“, že jsem ve své době byl nejpomalejším dálkařem ČSSR při sprintu na 100 metrů (smích). Ve skoku dalekém mám svůj osobní rekord 729 cm (tehdejší rekord byl 805 cm – pozn. red.). A pak jsem si na svých prvních závodech na vojně přetrhl achilovku a byl konec s výkonnostním sportem. Mým asi největším úspěchem bylo 5. místo na halovém mistrovství mužů ČSSR.
Vaše práce je náročná fyzicky i psychicky. Jak si ten stres kompenzujete?
V první řadě se snažím si ten psychický stres nepřipouštět. Obdivuji všechny, kteří pracují v Multiscanu. Musíte tu být opravdu dobří a jsem rád, že jsem součástí tohoto skvěle šlapajícího organismu. Musel jsem se naučit nepřilnout k pacientům, ačkoliv mají pohnuté osudy a rád jim kdykoliv pomohu.
Máme dům se zahradou, takže tam je stále co dělat. A s rodinou rádi cestujeme. Můj syn zná všechny hrady a zámky v Česku, tak se s ním ve volnu snažíme s manželkou cestovat a ta krásná místa poznávat. Letos se chystáme prozkoumat oblast kolem Mariánských Lázní.
Co plánujete na skutečný důchod?
Dokud to půjde, chci pracovat. Moje maminka, o kterou jsem se se svou ženou staral, pracovala až do 75 let. Tak doufám, že jsem po ní zdědil dlouhověkost. Až už to nepůjde, budu chodit na procházky a snad ještě taky cestovat.
