Jak jste se dostala ke koním?
Moji rodiče koupili před 25 lety statek u Pardubic. Spíše šlo tedy o obvodové zdi, které se postupně daly dohromady. Postavila se stodola a stáj, opravil se dům, kde dříve nebyla ani elektřina. Já jsem tehdy byla v první třídě. Prvního koně mi pak rodiče pořídili, když mi bylo 10 let. Jako malá jsem trpěla epilepsií a jízda na koni mi pomáhala, což rodičům potvrdil neurolog v Thomayerově nemocnici. Každotýdenní dojíždění za koněm ale bylo docela náročné a drahé, tak se rozhodli, že mi raději koupí koně vlastního.
Vystudovala jste na Univerzitě Pardubice obor radiologický asistent. Zároveň máte střední zemědělskou školu se zaměřením na chov koní. To jsou dvě úplně jiné profese.
Od základní školy jsem věděla, že chci dělat terapii s handicapovanými lidmi. Studovala jsem proto ještě fyzioterapii v Ústí nad Labem. Onemocněla mi ale maminka a já se musela vrátit blíže, abych jí mohla pomáhat, a v Pardubicích se zrovna otevíral obor radiologický asistent. Nakonec jsem ráda, protože na rozdíl od fyzioterapeuta nepřicházím domů fyzicky vyčerpaná a mám dost energie starat se o koně. Musí se sekat tráva, koně potřebují nakrmit a je nutné s nimi trénovat. Dělám to sama, a pokud mám službu, pomáhá mi kamarádka.
Kolik máte na ranči koní?
Aktuálně tři, posledního jsem pořídila loni na podzim. Dva koně jsou u nás ustájení, což částečně hradí provoz těch ostatních. Nejstarší je koník Nagano, kterému je 20 let. Toho jsem kupovala jako čtrnáctiletého. Byl týraný, takže měl nejdříve z lidí panickou hrůzu a teprve po roce usilovné práce si postupně na lidi zase zvykl. Navíc na něm předtím nikdy nikdo nejezdil. Jde o druh koně haflinger, původně z tyrolských Alp, který musel zvládat vše – vozit povoz, pracovat na poli, jezdit s dětmi. Oficiálně na něm bohužel nemohou děti závodit, protože to je hřebec.
Proč?
Tím, že není vykastrovaný (má 14 oficiálně registrovaných hříbat), na něm podle pravidel Western Riding Clubu nesmí mládež do 18 let jezdit. Je ale strašně hodný a jezdí na něm opravdu i velmi malé děti. Nagano absolvoval i závody s mou maminkou, která je na vozíku. To byl také důvod, proč jsme pořídili druhého koně. Pro osobu s handicapem totiž musí kůň být podle kritérií české hiporehabilitační společnosti valach nebo kobyla. Nagano splňoval jen podmínku, že zvíře musí být starší než pět let. Náš třetí kůň je ještě hříbě a nejsou mu ani tři roky. Otec této kobylky má velmi mírnou povahu, což je pro závody s dětmi výborná vlastnost. Byla „vytvořena“ na naši objednávku.
Umělým oplodněním?
U dražších hřebců se oplodnění provádí takto „nekontaktně“, protože se nemůže riskovat, že by kobyla hřebce kopla a zranila ho. To by mohlo znamenat velkou finanční ztrátu – dávka kvalitního koňského spermatu stojí okolo 30 tisíc korun. V posledních letech se z tohoto důvodu u těch dražších plemen dokonce využívají náhradní koňské matky, které hříbě odnosí a porodí. V našem případě trvalo rok, než kobyla zabřezla. Dokonce jsem k tomu využila i kurýra Českých drah, který nám přesně podle ovulace doručil na nádraží koňské sperma. Kolegyně z práce si kvůli mně musela vyměnit i službu, abych já mohla vyzvednout zásilku. Když slyšela, pro co a proč jedu, tak nechtěla věřit vlastním uším.
A vyplatilo se to?
Hříbě je českými rozhodčími hodnoceno jako jedno z nejlepších v České republice s nejlepším pohybem. Je to jediné hříbě, s kterým zvládnou závodit děti. Loni s ním byla na závodech 12letá holčička po dětské mozkové obrně, která ho vodila přes překážky. Naše hříbě tyto předepsané „pohyby“ zvládalo už v necelém roce. Zatím to není kůň, na kterém by se dalo na závodech jezdit, ale člověk ho vodí a běhá vedle něj. V červenci jsme s hříbětem byli na mistrovství republiky. Původně jsme měli koncem srpna jet na mistrovství Evropy do Německa, ale bohužel se asi neuskuteční.
Vy s dětmi jezdíte speciální závody pro handicapované?
Naše děti s handicapem jsou tak šikovné, že zvládají jezdit normální závody pro zdravé děti do 11 let. Jedna holčička s částečně paralyzovanou polovinou těla skončila loni na 3. místě. Rozhodčí takové děti velice podporují a dávají jim i cennou zpětnou vazbu. Posuzují je ale stejně jako zdravé děti. Pouze pokud závodí vozíčkář, tak může jít na trať jako první, aby povrch ještě nebyl rozšlapaný.
V čem se na závodech soutěží?
My jezdíme westernové disciplíny in hand (ze země). Jde o přehlídku, kdy dítě vede koně a ovládá ho ze země. Hodnotí se, jak kůň umí poslechnout, i přesnost pohybu. Komunikujeme s Western Riding Clubem, který zaštiťuje westernový sport v Česku. Na rozdíl od Spojených států, kde je tento druh ježdění rozšířený, u nás přesná soutěžní pravidla pro handicapované děti zatím nejsou. Club nám ale nabídl, že se na jejich vytváření s ohledem na naše zkušenosti můžeme podílet. Jsme schopni říci, co postižený závodník zvládne, případně jaké by měly být výjimky z pravidel.
Kolik je podobných zařízení v Česku?
Přímo parawesternu se věnuje jen jedna další stáj. U české hiporehabilitační společnosti je registrováno mnoho zařízení, která se liší podle toho, jaké odborné zkoušky splňují a jaké instruktory a fyzioterapeuty mají. Třeba na statku Apolenka v Pardubicích se dělá rehabilitace s fyzioterapeutem, psychoterapie s koňmi je u psychiatrických léčeben v Kosmonosích a pražských Bohnicích. Na sport handicapovaných se zaměřuje spolek Epona v Brně. Přímo k nám dochází ortoped, s kterým konzultujeme, co je pro naše návštěvníky vhodné. Já sama bych měla v září skládat zkoušky z jezdectví od ministerstva školství.
Jaké děti u vás jezdí?
Děti s fyzickým nebo mentálním handicapem, chodí sem autistické děti, jimž koně velmi pomáhají. Stejně tak jsou vhodní i pro anorektiky, děti s ADHD, dětskou mozkovou obrnou, dokonce i s Crohnovou chorobou. Snažíme se být flexibilní a vycházíme vstříc s docházkou. U dětí se často stává, že se necítí dobře a nemohou na naplánovanou hodinu přijet. Toto hodně stájí vůbec netoleruje. Přijít si k nám zajezdit ale mohou všichni. Chodí k nám rovněž zdravé děti a všichni navzájem spolupracují. Navíc se koně v současné době začínají využívat i pro terapii seniorů.
Jaké jsou vaše další plány?
Mým nejbližším cílem je složit zkoušky hiporehabilitační společnosti a mít akreditovaného koně, který je schopen práce s handicapovanými lidmi – díky tomu budou moci děti při závodech na koni jet. Sháníme také větší pozemky s halou, chtěli bychom mít i stálého zaměstnance, který by zabezpečoval provoz ranče, a já se mohla věnovat trénování. Rádi bychom založili také klub pro děti od pěti let, ve kterém by se mohly scházet děti s postižením i bez něj. Naší aktuální starostí je sehnat auto, které by se dalo použít pro cestu na závody. Zatím si ho vždycky půjčujeme. Musí to být dodávka nebo transportér, který utáhne přívěs s koňmi a odveze nás se vším potřebným vybavením na závody. Na závodech často není ubytování, takže se také někdy v autě přímo spí. Řešíme i koupi nového sedla, protože ze starého nám už koně vyrůstají. A rádi bychom si udělali hezký Facebook a web.
Hiporehabilitace
Hiporehabilitace se využívá pro léčbu pacientů, kteří mají fyzické nebo mentální problémy. Blízkost člověka a koně pomáhá zlepšit motoriku a odstraňovat různé „strachy“. Handicapované děti soutěží s těmi zdravými v závodech, kde vodí koně přes různé překážky, klády a musí měnit rychlost. Nejvíce závodů absolvují v rámci See See Cupu. Největším úspěchem jednoho ze tří koní, kteří na ranči jsou, je 2. místo v soutěži New Generation Horse Show, která se jezdí s mezinárodní účastí ve Slaném.
