Když se ohlédnete za rokem, který máte za sebou, jaká slova vás napadnou jako první?
Byla by to asi slova šok, smíření, pokora a vděk. Šok z oznámení nemoci, protože každý určitě doufá, že se ho tato nemoc týkat nebude. Smíření, to u mě přišlo asi po čtrnácti dnech, kdy se mi ulevilo a nemoc jsem přijala. Pokora přišla s uvědoměním, že jsou na tom lidé hůř, nic není ztraceno, není nač si stěžovat. Vděk za to, že naše zdravotnictví je jedno z nejvyspělejších na světě a rakovina je dnes běžně léčitelná nemoc, i když samozřejmě záleží na umístění a typu nádoru.
Když jsem si vaše příspěvky z posledního půl roku procházela, měla jsem paradoxně pořád úsměv na tváři. Vaše pozitivní myšlení a stále dobrá nálada jsou naprosto odzbrojující. Bylo to ve vás vždy a dá se něco takového naučit?
Já jsem ukázkový optimista a určitě by mi nepomohlo být smutná. Ono když si v sobě tu pozitivitu nastavíte, je všechno hned jednodušší. A je fakt, že se k vám chovají jinak i ostatní lidé, prostě najedou na vaši vlnu. Trochu to v sobě mít musíte, ale když si na každé životní situaci najdete něco hezkého, tak je svět hned veselejší.
Jak moc vám ve zvládání onkologické léčby pomohla právě instagramová komunita?
Úplně zásadně! Musím se přiznat, že jsem zprávu o své nemoci zveřejnila trochu ze sobeckých důvodů večer před operací. Říkala jsem si, že čím více lidí na mě při operaci bude myslet, tím lépe to dopadne. Co se ale dělo potom, to by mě ani ve snu nenapadlo. Příspěvek vidělo 99 tisíc lidí, pod fotkou bylo přes 600 komentářů, palce mi drželo a povzbuzovalo mě tolik úplně cizích lidí! A to nepočítám, kolik jsem dostala zpráv. Neskutečně mi to pomáhalo.
Skvělé zázemí máte i v rodině. To je z toho, co sdílíte, vidět také. Jedním z vašich dvou synů je influencer Stejk, kterého jen na YouTube sleduje přes milion lidí. Jak moc ten poslední rok posílil vaše vztahy doma?
I když byl náš vztah s oběma syny vždy úžasný, nepřeji žádné mámě, aby musela říkat svým dětem „mám rakovinu“. Je úplně jedno, jestli už jsou dospělé. Ten strach v jejich očích už nechci nikdy vidět. Kluci jsou teď víc ochranitelští, víc mě rozmazlují. Možná i kvůli nim se snažím své příspěvky trochu zlehčovat, protože vím, že je čtou.
V příspěvcích také často chválíte přístup zdravotníků v onkologickém centru Multiscan. V čem vám přišel jedinečný?
Ten servis je úžasný. Když se dozvíte takovou diagnózu, nemáte vůbec myšlenky obvolávat různá vyšetření. Hned první den jsem ale dostala na vše termíny a to mi na začátku pomohlo asi nejvíc. No a pak je to velké množství empatie na jednom místě. Cítím se tam jako mezi dobrými přáteli, které vždy ráda vidím.
V Pardubicích jste podstoupila léčbu chemoterapií, která vám skončila na začátku ledna. Co na ní bylo nejtěžší a co byste poradila lidem, které tato léčba čeká?
Pro mě bylo nejtěžší začít, ten strach z neznámého. Po prvních čtyřech chemoterapiích mi nebylo nejlépe, ale s pomocí léků proti nevolnosti se to dalo zvládnout. Největší strach jsem vždy měla, jestli se sestřičkám podaří správně napíchnout žílu. Chemoterapie je ničí a je velké umění to zvládnout. Je důležité ráno před zákrokem co nejvíce pít, třeba i dva litry vody, pak to jde lépe.
V jednom nedávném příspěvku jste napsala, že vám onkologická léčba zatím víc dává, než bere. Co všechno vám tedy vzala a co naopak dala?
Vzala mi jistotu, že když jdete na jakékoliv vyšetření, musí to vždy dopadnout dobře. Dále velké množství energie na normální věci, které jsem předtím zvládala bez jakýchkoliv problémů. Ale věřím, že se to brzo srovná. A co mi dala, je úžasné množství lidí, které bych nikdy nepotkala. Lidí s empatií, lidí s obrovskou pokorou, lidí statečných, hodně nemocných, kteří se s nemocí perou a neztrácejí pozitivitu. A hlavně mi tato nemoc dala pokoru a vědomí, že zdraví není samozřejmost, ale taky že život je krásný a stojí za to o něj bojovat.
A kdybyste se vrátila o ten rok nazpět a mohla si tenkrát něco vzkázat, co by to bylo?
Nebát se, protože diagnózou život nekončí. A přestat se zabývat zbytečnými maličkostmi, které vám pouze otravují život a odvádí vás od těch věcí, které jsou důležité.
„Říkala jsem si, že čím více lidí na mě při operaci bude myslet, tím lépe to dopadne.“
Jak nemoc prožíval syn Ley Steklé, youtuber Stejk?
Poslední rok byl pro mě, ale i pro celou rodinu psychicky náročný, vše pro nás bylo nové. Nevěděli jsme, co se bude dít a jak bude léčba probíhat. Když jsem s mamkou absolvoval sezení u doktorů, tak už jsem si dokázal představit, jak to zhruba bude a jaký druh rakoviny to vlastně je. Mamku jsme celou dobu podporovali a stáli při ní. Teď už plánujeme společnou dovolenou, protože si ji mamka za to bojování zaslouží.
