Pro podnikatele původem z Řecka je tenhle přístup příznačný. Majitel druhé největší soukromé sítě zdravotnických zařízení v Česku je posedlý investicemi do majetku a nechápe, když ho někdo zanedbává. Za deset let a zhruba tři miliardy proměnil chátrající nemocnice v Berouně a Hořovicích ve skutečně špičková zařízení. Navíc další stovky milionů jsou teď na cestě.
Od roku 2007, kdy jste zprivatizoval hořovickou a berounskou nemocnici, jste do nich podle svých slov investoval zhruba tři miliardy korun. Zaplatí se to někdy?
Návratnost těch investic má horizont „nikdy“. Já hlavně zhodnocuji majetek. Investuji do zdravotnického zařízení, které skvěle vypadá a přitahuje zájem pacientů. Není to klasická investice, kdy vydáte sto milionů a za dva roky víte, že máte sto deset. Bavíme se tu o tak dlouhém rozložení v čase, že není reálné, abych o tom přemýšlel jako o investičním nástroji. Jen pro srovnání: vybavení dvou nadstandardních pokojů nábytkem vyšlo na čtyři a půl milionu. To nemá návratnost.
Věděl jste na začátku, že vydaná suma bude tak velká?
Požadavky na investice přicházejí tak, že se nedají moc plánovat. Samozřejmě máme nějakou vizi, podle níž jdeme, ale někdy ty věci přináší náhoda. Studoval jsem kdysi národohospodářské plánování. To znamená, že bych měl předem vědět, co bude stát kolik peněz. Ale ze školy jsem už přes dvacet let a v praxi poznávám, že jsem asi všechny teorie pro jistotu zapomněl.
Jak jste se k podnikání ve zdravotnictví vůbec dostal?
Začal jsem někdy v roce 1998. Od kamaráda jsem koupil poloviční podíl v diagnostickém centru v Praze 4. Zjistil jsem, že mě ta práce baví. Opustil jsem pak všechny ostatní aktivity a soustředil se jen na zdravotnictví.
Pořád hodně investujete. Rozšiřujete a modernizujete lůžkové oddělení následné péče, chystáte miliardový projekt centra pro duševní rehabilitaci...
… a jsou další věci, které běží. Rádi bychom postavili v Berouně další dva operační sály a pro ně bude potřeba vybudovat nových 25 lůžek. V Pardubicích, kde máme jedno z onkologických center, budeme stavět onkologický pavilon, v Hořovicích dokončujeme školku pro zaměstnance, parkoviště pro pacienty, lůžkové oddělení zaměřené na dětské pacienty, kteří vyžadují následnou a dlouhodobou intenzivní péči (nyní leží měsíce i roky na odděleních ARO a JIP), pět operačních sálů a 120 lůžek, abychom byli schopni uspokojovat zájem o péči v našem zařízení.
Proč takové investice?
Snažíme se zlepšovat služby. To se na druhé straně projevuje velkým zájmem veřejnosti, což nás těší, ale bohužel to má za důsledek i to, že se tím prodlužují termíny a lidé déle a déle čekají, než se k nám dostanou. Jsme tak trochu rukojmími svého úspěchu. Musíme investovat.
Kolik to všechno bude stát?
Suma by snad k dispozici byla, ale já to nechci sčítat, protože bych se musel zbláznit. Moji lidé říkají, že půjde o 400 milionů. Tak já nevím, asi to tak bude.
Současná vláda není příliš nakloněna privatizaci, tím méně privatizaci nemocnic. Jak se ale díváte na argument, že soukromí vlastníci by si v nemocnicích nechali jen lukrativní obory, čímž by se snížila dostupnost těch ostatních?
Vláda říká půlku pravdy. Je pravda, že privatizace není všeobecný lék na lepší služby. Ale na druhé straně zase není pravidlem, že by soukromník přišel tunelovat. Když to srovnám s průmyslem, podívejte se třeba na Škodu Auto. Určitě dnes nikdo nelituje, že Škodovka byla zprivatizovaná. Vnímám to tak, že zdravotnictví je silné téma, kterého se sociální demokraté rádi chytají. Jednou se jim vyplatilo, když s kampaní proti poplatkům vyhráli krajské volby, a tak pokračují proti privatizaci. Stejně jako pan Babiš našel téma, že všichni kradou, oni se rozhodli hájit nemocnice. Přitom nikdo nechce, aby byla síť nemocnic kompletně zprivatizovaná.
Tak v čem je problém?
Ve vedení těch nemocnic. Řídí je často politici vybraní podle stranických pravidel, což je chyba. Podívejte se, jak vypadají nemocnice okolo té naší, jaká mají čísla a co se investuje. Opraví se jen to, na co jsou dotace. My žádné nedostáváme, přesto jsme investovali tři miliardy, nedlužíme a máme nadprůměrné vybavení.
Z Česka každý rok odejde kolem dvou set lékařů. Vy to pociťujete?
Naštěstí se zaměstnanci nemáme zásadní problémy. Máme jich přibližně dva tisíce, snažíme se jim vycházet vstříc, výhodami a nejrůznějšími benefity, takže jediné, co chybí k ideálnímu stavu, je o něco vyšší počet sester. Výhodou je, že fluktuace je minimální, navíc na důležitých místech jsou dlouhodobě kvalitní lidé, kteří jsou u nás v průměru přes deset let, což značně pomáhá stabilizaci týmu i kontinuitě práce a poskytované kvalitní péči.
Když se ještě vrátíme k politickému pohledu. Není podle vás v Česku příliš hustá síť nemocnic, což je opět věc, kterou levicová vláda obhajuje?
Ta síť byla nakreslena někdy za dob Marie Terezie. Tehdy samozřejmě nebyly dálnice, záchranky a všechny vymoženosti, které máme dnes. Dneska máme vynikající infrastrukturu, z Prahy jste za 40 minut v Plzni a není důvod mít po cestě tolik nemocnic. Navíc každý objekt něco stojí, ať už na opravách, nebo jeho stavba. Dnešní medicína přitom nepotřebuje takové lůžkové kapacity, jaké v Česku jsou. Musíme dojít k tomu, že pacienti budou kratší dobu v nemocnici, budou se léčit moderněji. Česko také není natolik bohaté, aby při tak husté síti mělo všude kvalitní a špičkově zaplacené zaměstnance, skvělé vybavení a opravené pavilony. Vše by se mělo soustředit ve větších celcích na méně místech.
Proč ve veřejných nemocnicích nejde to, co u vás? Co děláte jinak?
Je to hlavně o lidech. Některé veřejné nemocnice jsou skvělé. Třeba ta v Českých Budějovicích. Jenže když se někde daří a chcete dát řediteli odpovídající plat, tak je hned problém a vyhodí vás. Jihočeský kraj je přitom jediný, kde zdravotnictví nějak funguje. Podívejte se na severní Čechy nebo Hradec Králové. Mají podobné podmínky, ale úplně opačné výsledky. Všude to může být dobré, pokud tam budou schopní lidé.
A prakticky? Máte menší náklady, nakupujete levněji vybavení, zdravotnický materiál?
Musím se vrátit k tomu, co jsem už říkal. Všichni by mohli nakupovat dobře, ale nesmějí kolem toho být politické dohody. Vazby mezi politiky, nemocnicemi a dodavateli jsou pak takové, že se nedají uřídit. Ředitel chce něco dělat, to se nelíbí primářovi, ten zavolá poslancovi a tak dále a tak dále. Ty nemocnice by měly mít nezávislý management. Sem politika nepatří. Nejsou to ministerstva, která mají politický směr.
Když se ještě jednou vrátíme do roku 2007, co bylo tím prvním, co jste tady musel udělat?
Doteď slyším slova mojí mámy, která mi řekla, když jsme spolu byli poprvé navštívit nemocnice, které jsem právě koupil. Řekla: Vždycky jsem si myslela, že mám chytřejšího syna… Věděla, že s řízením nemocnice nemám žádnou zkušenost. V nemocnici jsem byl jen u porodu svých dvou dětí, pak za bráchou, když se zranil na motorce, a za babičkou, když si zlomila krček. Tedy zkušenosti s řízením nemocnice naprosto žádné. Ale tušil jsem, že nesmím hledat složitosti a měl bych se řídit hlavně selským rozumem, neboť ze zkušenosti vím, že to většinou funguje. Když se nyní ohlédnu zpátky, mohu říci, že to nakonec nebylo tak těžké, jak mi to ze začátku připadalo. Samozřejmě jsem nebyl na sám, měl jsem kolem sebe schopné lidi, zejména pana doktora Caltu. On mi psal koncepci, s níž jsme se ucházeli v privatizaci o ta zařízení, a bylo to i on, kdo mi ukazoval prvotní směr, kudy se vydat a co zlepšit. Tehdy ale ještě nevěděl, jaký jsem magor a že všechno vezmu z gruntu.
Vy si také často stěžujete na takzvané individuální sazby. Máte je nastaveny poměrně nízko, což je ale také odpověď pojišťovny na příliv pacientů, že?
Příliv pacientů samozřejmě znamená nárůst poskytnuté péče. Pojišťovny většinou nezohlední při úhradách celý nárůst, i když je třeba přímo způsoben zvýšením počtu ošetřených pacientů. Zohlední jen část nebo ho nevezmou v potaz vůbec. Tím pádem individuální sazba neustále klesá. U jedné z pojišťoven jsem dokonce byl na 17 tisících, což je kritický stav.
Proč je mezi investory takový hlad po akvizicích nemocnic a zdravotnických zařízení? Příkladem je skupina Penta nebo fond Hartenberg Capital, kde investuje Andrej Babiš.
Upřímně řečeno jsem to nepochopil. Buď se ty finanční skupiny rozhodly dělat charitativní činnost, nebo chtějí pomocí těch nákupů rozmístit špendlíky na mapě a pak ten objem prodat jako celek za vyšší cenu, než měla zařízení individuálně. Jiný smysl v tom nevidím. Současný systém je nastaven tak, že nemůžou mít návratnost prostým podnikáním, pokud do nemocnic nenapumpují obrovské peníze.
Je na trhu ještě co kupovat?
Když to vezmeme byznysově, tak veřejná nemocnice, která má přísun dotací, a přesto padne, musí být tak zoufalá, že prostě nemá místo na slunci. Může se najít někdo, kdo ji koupí, ale je pak otázkou, jestli má kraj takovou nemocnici prodat, nebo restrukturalizovat svoji zdravotnickou síť a z neúspěšné nemocnice udělat třeba úspěšnou polikliniku s následnou péčí.
Vy se rozhlížíte po nákupech?
Je to na pohled pěkné mít deset nemocnic, ale v praxi je to pro mě k ničemu. Já chci rozvíjet to, co mám, a do budoucna možná přemýšlet o třetí nemocnici strategicky umístěné blízko Prahy. Dneska už není potřeba mít nemocnici za každým městem. Lidé nemají spádové nemocnice, mohou si vybrat. A já vím, že když jsme dobří, vyberou si nás. My za nimi nemusíme přijít tím, že si u nich koupíme nemocnici, sem jezdí pacienti z Opavy i z Aše. Přijdou sami. Například v Hořovicích provádíme 38 procent operačních výkonů z celé republiky u pacientů s nespecifickými střevními záněty, jako je Crohnova nemoc či ulcerózní kolitida, právě my.
Měl jste nabídku na odprodej svých zařízení?
Tak lukrativní, abych o ní přemýšlel, ne. Naposledy jsem si v žertu řekl o miliardu eur, ale je zřejmé, že se moje nemocnice staly neprodejným zbožím. Jsou přeinvestované. Jen zeď kolem berounské nemocnice stála 18 milionů. Nikdo není schopný to koupit a zohlednit všechno, co jsem tady investoval. Nepodnikám s tím, že bych chtěl prodávat. Věřím, že v rozvoji budou pokračovat jednou po mně mé dcery.
Jak vypadají přípravy na centrum duševní rehabilitace? Vím, že jste se ucházeli o 40 procent dotací z EU.
Problém je v tom, že ti, kdo hodnotí projekty, chtějí průměrné věci. Nedokážou pochopit, že chci víc, něco extra. Lekli se, když viděli mé plány. Čekali, že vezmu nějaký panelák, namaluju ho, vyměním lina a začnu podnikat. Já jsem ale přišel se šestihvězdičkovým ubytovacím i zdravotnickým zařízením. Proč by si to lidé v Česku nezasloužili, když jinde to mají?
Takže jste v žádosti neuspěl.
Už předem, než jsou peníze alokované, je zřejmé, kdo je dostane. Já jsem neuspěl, ale není mi to líto. Třeba se někdy také tuhle jejich hru naučím hrát.
Co to v praxi znamená? Ustoupíte od projektu?
Ne. Žiju tady třicet let, mám tu děti a taky tady umřu. Chci se tu realizovat a jít za svými vizemi. Už jsem zaplatil 18 milionů za projekty toho centra. Miliardu ale dohromady nemám, tak budu pokračovat volnějším tempem. Že bych ale skončil, takovou radost jim neudělám.
